Senzorická integrace (SI) je teorií podložený a vědecky ověřený terapeutický přístup používaný v rehabilitaci zejména u dětí. Vyvíjí se dynamicky od 60. let 20. století a jeho zakladatelkou je Jean Ayres.
SI pomáhá optimalizovat smyslové propojení, a tím positivně ovlivnit kvalitu života dítěte i jeho rodiny.
To, jak se nám daří zpracovat a propojit v mozku informace z našich smyslů, zraku, sluchu, hmatu, čichu, chuti, propriocepce (vnímání polohy vlastního těla), rovnovážného systému a interocepce (vědomého vnímání vnitřního stavu našeho těla), má zásadní vliv na naše fungování v každodenním živote.
Podle různých studií trpí potížemi v oblasti senzorické integrace trpí 5-13% dětské populace. Mohou se vyskytovat samostatně, nebo spolu s dalšími diagnózami (např. u dětí s PAS až v 95% ).
Při terapii je důležité zjistit, kde smyslové propojení vázne a jak to ovlivňuje dítě v běžném fungování. Nabídnout prostředí a aktivity, které dodají tzv. “správnou výzvu”, s cílem vyvolat u dítěte reakci, která je efektivní v daném prostředí a dané situaci. Dítě zažívá nové vjemy, musí plánovat, zkoušet nové postupy. Díky tomu se zpětně smyslové zpracování optimalizuje. Dítě se postupně učí lépe využívat své tělo, zlepšují se jeho schopnosti učit se, je emocionálně stabilnější atd.
SI terapie se zaměřuje zejména na hmat, vnímání vlastního těla (propriocepci) a rovnovážný systém.
Adekvátní zpracování a propojení v těchto systémech se podílí na:
- posturálních reakcích
- rovnováze
- svalovém napětí
- pohybu vůči gravitaci
- očních pohybech
V širších souvislostech následně na:
- motorickém plánování
- koordinaci obou polovin těla
- body schématu
- úrovni bdělosti
- pozornosti
- emoční stabilitě
Spolu se zrakovou percepcí pak na:
- koordinaci oko-ruka
- vizuálním vnímání
- cílené činnosti